Klíčové okamžiky 1.díl - Appeasement

Appeasement (politika usmiřování,uklidňování)je od konce druhé světové války téměř synonymem zbabělosti a mnozí jí tak rozumí do dnešních dnů.Nicméně ve 30. letech dvacátého století věřili britský ministereský předseda Neville Chamberlain a francouzští vůdci,jako byl třeba Edouard Dalandier,že jde,stručně řečeno,o způsob jak zabránit Hitlerovi,aby vzal právo do svých rukou.Zároveň to byl velmipochopitelný výraz touhy zabránit novému evropskému konfliktu a všem hrůzám jež by ho doprovázely.Appeasement měl svoje kořeny v pocitu,kterrý se ve 30.letech všeobecně rozmáhal ,totiž, že nároky kladené Versailleskou mírovou smlouvou na Německo jsou příliš tvrdé.Viděny v tomto světle,zdály se být Hitlerovy požadavky na znovu vyzbrojení Německa a navrácení ,,německých" uzemí Něemcku jako rozumné.Pak bylo logické souhlasit s těmito německými nároky ,,dnešního dne",Chamberlein věřil,že tím umožní pokračování evropského míru.Naneštěstí politika apeasementu byla založena na předpokladu,že zúčastněné strany mají dobrou vůli dojít k dohodě.Když pak během rozhovorů v Mnichově Chamberlein a Daladier souhlasi s inkorporací československých německy mluvících Sudet zpátky do třetí říše,Chamberlein prohlásil,že tato dohada zaručuje ,,mír se ctí".Na druhé straně,Hitler v této otázce očekával tvrdou konfrontaci - Velká Británie a Francie zde propásly největší příležitost jak Hitlera zabrzdit v jeho hře s ohněm.Okupace zbytku Československa pak už jen potvrdila konec politiky appeasementu.Bylo totiž garantováno,že Británie a Francie přijdou v případě napadení na pomoc Polsku.